Chuť Itálie: frittata di spaghetti, zrozená v kuchyni chudých

Existují pokrmy, které v sobě nesou nejen chuť, ale i celý příběh – od vůní domácí kuchyně po vynalézavost zrozenou z nedostatku. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo neapolská frittata di spaghetti – zlatavá, chutná a připomínající, že dobré jídlo se často rodí z těch nejprostších věcí. V Neapoli, městě moře, hluku a vášně, by nikdo nedopustil, aby se jediné sousto těstovin zbytečně vyhodilo. A tak z těstovin zbylých od oběda vzniká nový pokrm – omeleta s duší jižana a srdcem z těstovin.

V tradici la cucina povera – kuchyně chudých, se nic nevyhazovalo. Zbytky těstovin smíchané s několika vejci a trochou strouhaného sýra se proměnily ve výživnou večeři, která všechny shromáždila u stolu. Přidaly se bylinky, pro vůni domova, a někdy i kousek salámu zbylý z předešlého dne. Někteří ji smažili na olivovém oleji, jiní pekli na mírném ohni, dokud nedosáhla té dokonalé barvy západu slunce nad Neapolí.

Od chudinské kuchyně ke kulinářskému symbolu

S postupem času se tento jednoduchý, ale geniální pokrm začal nazývat frittata di maccheroni. „Maccheroni“ v jižní Itálii znamená nejen jeden tvar těstovin, ale téměř cokoliv, co se namotá na vidličku. A ačkoli se suroviny měnily podle sezóny a možností domácnosti, frittata zůstávala symbolem soudržnosti a domácí pohody – jídlo, které můžete sdílet, i když toho nemáte mnoho.

Jedna z nejokouzlujících legend praví, že neapolští rybáři si brali frittatu di spaghetti s sebou na moře. Připravovali ji brzy ráno, balili do pergamenu a nosili jako pohodlnou a výživnou stravu, kterou šlo jíst i studenou. Časem se toto „polní jídlo“ stalo oblíbeným jak u studentů, tak u dělníků, protože se snadno přenášelo, bylo chutné a vždy zaplašilo hlad.

Cesta do světa a české kuchyně

Ve 20. století frittata opustila hranice Neapole a dobyla zbytek Itálie, a později i svět. Italští emigranti ji přenesli za oceán – do amerických kuchyní, kde opět našla své místo jako symbol domova a vzpomínka na vlast. Známé kulinářské autorky jako Marcella Hazan ji představily jako skvělý příklad „receptů ze zbytků“ – umění proměnit zbytky v lahůdku.

Dnes se frittata di spaghetti připravuje nejen z úspornosti, ale z touhy po chuti. Někteří dokonce těstoviny vaří speciálně pro ni, vědomi si, že příští den je čeká něco ještě lepšího. V regionu Kampánie ji podávají na piknikách, svátcích a rodinných setkáních. Servírovaná teplá voní po domácí pohodě; studená po dětství a odpoledním aperitivu ve stínu.

Tak se frittata proměnila z jídla chudých v kulinářský symbol italské vynalézavosti. V ní není přetvářky, ani zbytečného luxusu – pouze respekt k surovinám a touha vytěžit z každé ingredience maximum života. A možná právě proto zůstává po staletí živá, protože nám připomíná, že pravé kuchařské umění nezačíná bohatstvím, ale představivostí a srdcem.