Tento jednoduchý trik proti chladu udrží dům teplý po celou zimu bez topení a vysokých nákladů

První mráz se usadí na parapetech jako tenké sklo, uvnitř někdo chodí ve dvou svetrech a vlněných ponožkách – a přesto se chlad plíží každou škvírou. Takový obraz je na začátku zimy známý mnoha lidem v Česku.

Topení zůstává vypnuté – buď z principu, nebo ze strachu z dalšího vyúčtování za energie. V kuchyni se okno zamlží párou z vody na vaření, v obýváku působí pohovka jako studená kamenná lavice.

Venku vane suchý zimní vítr, uvnitř na konferenčním stolku dohořívá jen malá svíčka. Někdo ji posune blíž ke zdi, spíš ze zvyku než podle plánu. Po několika minutách je rozdíl znát: místnost působí jemněji, vzduch je méně štiplavý. Není to vtip – člověk má dojem, jako by někdo potichu otočil termostatem nahoru.

To, co se tu děje, nemá s magií nic společného. Je to fyzika v obýváku. A trik proti chladu, který vypadá překvapivě nenápadně.

Proč je v některých domech tepleji i bez topení

Kdo v zimě vešel do bytu ve starším domě, zná ten „náraz do obličeje“: krásné vysoké stropy, nádherná okna – a chlad, který se okamžitě plíží za krk. O pár ulic dál stojí menší řadový dům, sotva zateplený, ale uvnitř někdo sedí v tričku a popíjí čaj. Stejná venkovní teplota, úplně jiný pocit.

Rozdíl se málokdy skrývá v nějakém zázračném stavebním materiálu. Mnohem častěji jde o vzduch, pohyb a povrchy. Tedy o to, jak se teplo v místnosti ukládá a rozděluje. Ne rozhoduje číslo na termostatu, ale to, jak chytře prostor nakládá s energií, kterou už má k dispozici.

Jednoduše řečeno: některé domy ztrácejí teplo jako děravý kbelík vodu. Jiné ho drží, i když se téměř netopí. A právě tady tento jednoduchý trik začíná fungovat.

V rámci jednoho pozorování, které v zimě probíhalo ve střední Evropě, se sledovalo několik srovnatelných bytů. Stejná venkovní teplota, podobná velikost, podobné stáří budov. V jedné skupině byla průměrná denní teplota v interiéru kolem 18 stupňů, ve druhé kolem 21 stupňů – bez jakéhokoli dodatečného topného výkonu.

Rozhodující rozdíl nebyl v drahém systému. Šlo o kombinaci tří jednoduchých opatření: řízený pohyb vzduchu, cílené využití slunečního tepla a vědomé „nabíjení“ povrchů zdroji tepla, jako jsou svíčky, čajové svíčky a teplo z vaření.Jedna z obyvatelek vyprávěla, že v obzvlášť chladných dnech využívala všechny světlem zaplavené plochy jako „zásobníky tepla“: tmavý koberec, knihovnu, dokonce i tmavou deku na pohovce. Jakmile slunce zapadlo, místnost zůstala překvapivě dlouho příjemná. Nic high-tech, jen pozorování.

V jádru jde o jednoduchý princip: samotný teplý vzduch nestačí, pokud jsou stěny, podlaha a nábytek ledově studené. Okamžitě si teplo vezmou zpět. Opravdu útulno je teprve tehdy, když povrchy teplotu přijmou a pak ji postupně zase odevzdávají do prostoru.