Proč v japonských domácnostech není prach a přesto téměř nikdy nedělají „generální úklid“

Někdy nejde o to vydrhnout každý kout do lesku, ale spíš o to méně špinit a udržovat pořádek drobnými každodenními kroky. V českém prostředí to často vypadá jako 5–10 minut „po cestě“ ráno nebo večer, místo vzácných generálek na půl dne.

Prach je nevyhnutelný v jakémkoli prostoru – obývaném i neobývaném. Přesto kolem japonských domácností existuje jakási městská legenda, že tam prach prakticky neexistuje. Něco na tom je, protože v mnoha japonských domech a bytech úroveň pořádku a čistoty skutečně překvapuje zahraniční návštěvníky. Ten rozdíl ale nevysvětluje žádný „tajný trik“, spíše kombinace kulturních návyků, výchovy od raného dětství a způsobu, jak je domácí prostor uspořádaný. Právě to všechno dohromady pomáhá tomu, že se v japonských domácnostech prach nehromadí tolik. V Česku podobný efekt vytváří třeba zvyk „nenosit ulici domů“, hlavně na podzim a v zimě, kdy se na botách nosí mokrý písek a sůl.

Jak říkávala moje babička: „Nejčistší není ten, kdo nejvíc uklízí, ale ten, kdo nejméně špiní.“ V češtině se to často shrnuje do jednoduché myšlenky: nejdůležitější je neudělat doma nepořádek.

Souji jako základ: nejde o velké úklidy, ale o malé kroky

V Japonsku existuje celý soubor představ o čistotě a pořádku – stačí si vybavit fenomén Marie Kondo nebo různé metody organizace domácnosti (nejen KonMari), které jsme převzali i my. Patří sem danšari, systém 5S nebo souji. V českém kontextu se to snadno propojí s oblibou „minimalismu“, se zónou pro odkládání věcí a se zvykem držet plochy čisté a volné. Právě k souji se ale vyplatí dojít, protože pomáhá pochopit, proč japonské domácnosti působí tak čistě. Podobně jako u nás, když se pořádek udržuje průběžně celý rok, ne jen „před Vánoci“.

Slovo souji (掃除) znamená jednoduše „úklid“, jenže v Japonsku v sobě nese víc než jednorázovou domácí povinnost. Nejde o to uklízet až ve chvíli, kdy je špína vidět, ale o to začlenit drobné udržovací kroky do každodenní rutiny. V Česku to často vypadá tak, že rychle projedete předsíň a kuchyň vysavačem nebo ručním vysavačem, po vaření hned setřete pracovní desku a hrnky rovnou dáte do myčky.

Místo toho, aby se nepořádek hromadil několik dní a pak se trávily hodiny intenzivním úklidem, volí se krátké, ale stálé „zásahy“. Takový přístup omezuje postupné usazování prachu a péče o prostor se stává nepřetržitou. Zvlášť výrazné to bývá v topné sezóně, kdy radiátory vysušují vzduch a prach je viditelnější.

U této úklidové mentality hraje důležitou roli škola. V mnoha japonských školách se žáci každý den podílejí na úklidu tříd a společných prostor. Není to podávané jako trest, ale jako součást výchovy a učení. Od raného věku se tak spojuje péče o prostředí s respektem a odpovědností za místa, ve kterých žijeme – ať už veřejná, nebo soukromá. V Česku se podobný princip objevuje třeba v podobě třídních služeb, střídání drobných povinností nebo jednoduchého návyku po vyučování nechat lavici a okolí v pořádku. Doma to často shrnuje věta, že každý přiloží ruku k dílu.

Předsíň jako filtr: boty zůstávají u dveří

Další velmi důležitý domácí zvyk je nechávat boty u vchodu, v prostoru zvaném genkan. V Česku je to prakticky standardní předsíň: botník, rohožka, někdy lavička a pravidlo, že se doma chodí v papučích nebo v ponožkách. Tohle jasné oddělení „venku“ a „doma“ výrazně omezuje množství prachu, písku a drobků z ulice.

V českých městech je to znát obzvlášť v zimě kvůli písku, blátu a soli, a na jaře zase kvůli pylu. Tenhle zvyk je rozšířený i v anglosaských a severských zemích, odkud jsme převzali různé návyky pořádku a čistoty. V Česku ale funguje „automaticky“, zejména v panelových domech i v rodinných domech.

Méně věcí na očích znamená méně prachu

Pomáhá také samotný design domova. Tradiční japonské domácnosti i mnoho moderních staví na funkčnosti a efektivním využití prostoru. Časté jsou vestavěné skříně, nízký nábytek a relativně volné plochy. V českých bytech podobnou roli hrají vestavěné skříně, úložné prostory až ke stropu a snaha „nezaplácat“ parapety a komody.

Prvky jako futon, který se přes den uklízí, uvolňují místo a snižují trvalé „vystavení“ textilií. V Česku je analogií to, když se deky a dekorativní polštáře ukládají do košů a povlečení se schová do úložného prostoru pohovky nebo postele. Čím méně věcí je na očích, tím méně povrchů zůstává, na kterých se může prach usazovat, a tím rychleji se dá vše otřít bez „slalomu“ mezi dekoracemi.

Symbolika čistoty: klid v hlavě a rovnováha

Na pozadí je i symbolická rovina. V zenovém buddhismu může být úklid vnímán jako praxe všímavosti, v šintoismu má čistota a „ryzost“ centrální význam. V českém prožitku se to často překládá jako „čistý domov = klid v hlavě“ a jako potřeba „udělat si pořádek“, když člověk hledá vnitřní jasnost. Tyto vlivy nepřetvářejí každé domácí gesto v náboženský rituál, historicky ale přispěly k tomu, že se čistota spojuje s jasností, obnovou a rovnováhou. U nás se to často váže na jarní úklid, předvánoční úklid nebo prostě na pocit, že „doma je hezky“.

Dojem domácností „bez prachu“ tedy nevzniká kvůli nějaké výjimečné vlastnosti, ale díky soudržnému souboru návyků. Totéž může fungovat i v Česku, pokud je dobře organizovaná vstupní zóna, plochy jsou odlehčené a úklid se dělá po pěti minutách, ale často. Není to ani tak konkrétní technika, jako spíš způsob, jak v prostoru žít.