Nechutné a otravné: proč nechápu humbuk kolem otevřených kuchyní

Dnes se má za to, že kdo to s bydlením myslí vážně, touží po takzvané otevřené kuchyni – tedy po prostoru, kde kuchyň bez zdi plynule přechází do obývacího pokoje. Je to považováno za společenské, moderní a pokrokové řešení. Autor tohoto textu však tento trend nechápe a nabízí protiargument.

Jeden známý film z konce 20. století vypráví příběh roztržitého vedoucího pracovníka, který je poslán do předčasného důchodu a následně obrátí život své manželky a dospívajícího syna vzhůru nohama. Plete se do nákupů, mate uklízečku a jednoho dne – aby překvapil manželku – pozve do domu filmový štáb známého producenta, který kompletně převrátí obývací pokoj. V jedné klíčové scéně ho manželka zatáhne na toaletu pro hosty, zabouchne dveře a rozčileně se ho ptá, zda si všiml, že je to jediné místo v domě, které jim ještě zůstalo.

Ačkoli interiér rodinného domu vypadá dnes už poněkud zastarale, právě tato scéna má překvapivě prorocký rozměr. To, co tehdy působilo jako šok, se v mnoha dnešních architektonických domech stalo ústředním ideálem bydlení: mít klid maximálně na toaletě, zatímco všude jinde má vládnout otevřenost a průchodnost.

Otevřený půdorys jako nové zaklínadlo

Kouzelným pojmem se stal „otevřený půdorys“, tedy dispozice bez pevných příček. Nejčastějším a nejznámějším příkladem této filozofie je právě otevřená kuchyně.

Představa, která za tím stojí, je následující: dříve byli ti, kdo vařili – většinou ženy – odsouzeni k neviditelnosti za zavřenými dveřmi kuchyně, zatímco zbytek rodiny s hosty seděl v obývacím pokoji a bavil se. Otevřená kuchyně má tuto izolaci zrušit.

Dogma otevřené kuchyně

Veškeré dění se má přesunout do jednoho velkého obytného, jídelního a kuchyňského prostoru. Small talk u aperitivu plynule přechází v společné krájení, večeře v kolektivní uklízení, při němž se člověk může cítit mladě a uvolněně jako ve studentském bytě. V době, kdy společnost zažívá tolik rozdělení, se otevřená kuchyně stává jakýmsi architektonickým symbolem ideální pospolitosti.

Odborníci z oboru odhadují, že zhruba 90 procent novostaveb je dnes navrhováno s otevřenou kuchyní. Kdo se tomuto řešení vyhne, stává se menšinou. To však samo o sobě neznamená, že se mýlí.

Opravdu chceme být všichni v jednom prostoru?

Bydlení bez zdí může na pohled působit velkoryse. Ale je to skutečně žádoucí? Mají se všichni, kdo se zrovna nacházejí v přízemí domu, shromáždit v jednom jediném prostoru – i když jeden potřebuje číst, další si povídají a někdo jiný se chce dívat na film?

Zdi sice nemají nejlepší pověst a v literatuře se někdy tváří hrozivě, ale mají jednu zásadní výhodu: dají se zavřít dveře. Jen tak se vůně smažené ryby nebo palačinek nerozšíří po celém bytě. Jen tak se při večeři nemusíte dívat na špinavé pánve a zapatlaný sporák. A jen tak se před návštěvou nemusíte stydět, pokud kuchyň zrovna nevypadá reprezentativně.

Kuchyň jako místo bezpečí

Pokud se chce někdo při vaření bavit s ostatními, může si do kuchyně postavit stůl se židlemi – na snídani, rychlé jídlo nebo posezení mezi chody.

Je zřejmé, že nejde jen o estetiku. Způsob, jakým jsou kuchyně uspořádány, souvisí s lidským soužitím od pradávna. Kuchyně jsou domovem. A právě proto si podle autora zaslouží alespoň základní míru útulnosti a ochrany.

Nedávno se objevila i prognóza jednoho známého interiérového odborníka, podle níž se kuchyně brzy opět stanou samostatnými místnostmi – menšími a oddělenými od obývacího pokoje. Autor ho sice neznal, ale zdá se, že má dobrý vkus.